MILAN STUDNIČKA: TLAK NA DÍTĚ VYTVÁŘEJÍ USPĚCHANÍ RODIČE
Podzimní přednáška Milana Studničky v KC VRATISLAVICE 101010 byla už dlouho dopředu beznadějně vyprodaná. Bývalý profesionální sportovec je dnes uznávaným psychologem, autorem řady knih a popularizátorem psychologie. V praxi se věnuje především výchově dětí, ale také například projektu Restart muže. O výchově jsme si s ním povídali v rozhovoru.
Jak jste se jako vrcholový sportovec dostal k oboru psychologie?
Jako sportovec jsem hodně četl východní a západní filozofy, bavilo mě to téma. Navíc jsem pracoval v obchodní sféře, pravidelně jednal s lidmi a přemýšlel nad tím, co se jim asi honí hlavou. Postupně jsem přešel ke školení obchodních dovedností a čím dál tím více mě bavilo zamýšlet se nad člověkem jako takovým. Vyústilo to tím, že jsem šel až před třicítkou studovat psychologii. Do té doby jsem měl vystudovaný sport na FTVS UK.
Kde vzniklo rozhodnutí věnovat se psychologii a výchově dětí?
Já si myslím, že každý nějak čerpá z dětství. Jako dítě jsem nebyl spokojený s tím, jak to u nás doma fungovalo. A chtěl jsem, aby to bylo jiné, až jednou sám budu rodič. Již jako náctiletý jsem si říkal, že nechci, aby moje děti zažívaly takové napětí a stres. Jak se blížilo období, že bych mohl být táta, začal jsem studovat téma výchovydětí kvůli tomu, abych to nepodělal…tolik… (smích)
Myslíte si, že se vám to podařilo?
Synovi je nyní sedmnáct let. Měl jsem představu, jaký vztah bych jednou chtěl mít se synem. A realita v tuto chvíli mnohonásobně předčila ta moje původní očekávání. Takže jsem opravdu šťastný. Samozřejmě až život syna v dospělosti ukáže, jaká byla naše výchova. Ale zatím to, jaký máme spolu vztah a jak funguje oproti vrstevníkům, mi dělá obrovskou radost.
Jste spoluzakladatel projektu Dovychovat.cz. Kdo podle vás potřebuje víc vychovávat. Děti nebo jejich rodiče?
Děti nepotřebují vychovávat, ty stačí inspirovat a být pro ně vzorem. Takže dovychovat potřebují určitě rodiče. Dítě je jenom jejich zrcadlo. Podle toho, jak fungují rodiče, tak fungují děti. Je to vlastně velmi jednoduchá rovnice. Samozřejmě se na dětech podepisuje i řada dalších vlivů,ale rodiče jsou stále nejvíce zodpovědní za to, jak jejich dítě prospívá. Bohužel, zejména u náctiletých dětí má mnoho rodičů tendenci vinit dítě. Jako například: „s ním se nedá mluvit“, „on je hroznej“, „nemluví se mnou.“ Bohužel si neuvědomují, že je to jenom důsledek těch třinácti, čtrnácti předchozích let. Není to chyba dítěte.
Jste zastáncem nových trendů ve výchově dětí?
Je otázka, co jsou nové trendy. Když vidím dnešní snahu o respektující přístup, mám z toho radost. Jenže když dva dělají totéž, není to totéž. Mnoho rodičů totiž respektující přístup špatně uchopí a dopadne to tak, že postupně dítě šéfuje rodičům a nemá téměř žádnou frustrační toleranci. Takže pozoruji, že jsme se v dnešní době dostali do další nerovnováhy. Dříve bylo mnoho rodičů velmi autoritativních, dnes si řada rodičů nechá šéfovat od dětí. Ani jedno není dobře. Je potřeba najít rovnováhu mezi tím přístupem, kdy je opravdu potřeba být důsledný a být rodič v plné zodpovědnosti, a mezi tím, nechat dítě žít, vést s dítětem laskavý dialog a dopřát mu čelit důsledkům vlastních chybných rozhodnutí. Ze své praxe i vlastního života vidím, že ta střední cesta je právě to, co na děti krásně funguje.
Co považujete za největší problémy současnosti při výchově dětí?
Jednoznačně to, že rodiče žijí v časovémpresu, a tudíž mnohdy reagují na dítě podrážděně. Uspěchaní rodiče vytvářejí tlak, tomu se děti brání, začínají zlobit, dělat naschvály a rodiče pak vinu svalují na dítě. To vidím i ze svojí praxe psychologa. Druhá velká chyba je, že si rodiče dělají děti rychle po sobě a nemyslí na to, že nemají sociální zázemí. Mnoho párů nemá k dispozici funkční širší rodinu, která je nezbytná pro výchovu dítěte. Jsou na to sami dva, pořídí si dvě děti a začne neuvěřitelný kolotoč plný vyčerpání, bezmoci, výčitek, napětí. Často to pak končí hádkami, rozchody, nepochopením. Takže rozbité rodiny, které jsou dneska vlastně standardem, velmi často nepochopily sílu sociálního zázemí ve funkční širší rodině. Je to obrovská škoda a obrovská chyba ve výchově dětí. Když si izolovaná rodina bez podpory dalších lidí pořídí dvě děti, velmi často se tak dostane rodina do velkých problémů.
Jak vývoj a dospívání dětí podle vás ovlivní současné trendy v podobě nebinárních osobností, desítek pohlaví, apod.?
Jsou odchylky od normality, které se v průběhu času v populaci příliš nemění. Nemoci jako schizofrenie, apod. A pak jsou odchylky, které můžeme nazvat módním trendem. Dříve to byla tendence v sebepoškozování, u které přišel obrovský nárůst. V poslední době je to extrémní nárůst potřeby se přeoperovat a změny identity. Slovo módní samozřejmě není úplně ideální, protože ty děti jsou opravdu nešťastné. Ale jak se říká: „Tonoucí se i stébla chytá.“ Mladý člověk je duševně rozervaný z domova nebo ze školy, nefunguje mu to vztahově, připadá si hloupě ve své pozici. Může to být třeba kluk, který má nějaký sociální handicap, nemá moc kamarádů, není příliš soutěživý typ a je citlivější k druhým. A třeba mu jenom chyběl mužský vzor, kterému by věřil, inspirace, vedení. Poslouchal jsem pořad o poměru potřeb změny pohlaví a ani mě nepřekvapilo, že u dívek je tato potřeba mnohem vyšší. Je na ně kladen obrovský tlak na výkon, musíš, nesmíš, snaž se. Společnost je zaměřená extrémně na výkon, kde citlivá, jemná, něžná a nesoutěžní dívenka nemá moc prostoru. Jemnost je často vysmívána, ženská laskavost je brána jako slabost. V dívkách se pěstuje mužská energie,tlak na výkon a zodpovědnost. Jakoby společnost zapomněla na to, že muž i žena mají rozdílné životní úlohy a role. Když zestejníme muže i ženu, přestanou se přitahovat jako dva opačné póly magnetu a v dětech vytvoří totální chaos. Myslím, že právě toho jsme nyní svědky.
Jak se bránit proti tomu, aby tyto módní trendy děti přejímaly?
Můj kamarád dělá nádherné programy s dětmi v rámci škol. V šesté třídě, když se jich zeptá, kolik dětí by šlo za svými rodiči s vážným tématem, tak se zvedne zhruba pět rukou. V deváté třídě se zvedne nula až jedna ruka. Jedno dítě z třiceti ve věku zhruba patnáct let by šlo s vážným tématem za svým rodičem. A to je výsledek toho, že my jako rodiče jsme strašně zaneprázdnění. Dítě se od nás odpojí a my pro nějnejsme důvěryhodné osoby. Rodiče jsou pořád v nějakém stresu a řeší s dětmi jenom provozní věci (uč se, uklízej si). A tím pořád jenom ztrácejí vztah se svým dítětem. V momentě, kdy je dítě v pubertě a kde je důvěra klíčová, rodič je mnohdy ten poslední, za kým by dítě šlo. Nevědomky děláme všechno pro to, abychom ztratili vztah s naším dítětem. Doporučuji na toto téma knihu s názvem „Držte si své děti“ od Gábora Maté. Fantastická knížka, která nádherně vysvětluje, že jsme vlastně ztratili moc nad tím vychovávat vlastní děti, protože nám nevěří.
Přednáška v našem kulturním centru byla beznadějně vyprodaná a nejinak je tomu i na dalších místech. Čím si takový zájem vysvětlujete?
Já mám pocit, že pojmenovávám věci jinak, než je dneska běžné. I tím, že zmiňuji rozdíly kluci versus holky, což se dnes už ani pomalu nesmí říkat. Dnes je obrovská snaha o uniformní výchovu. Je snaha děti zestejnit. Z kluků děláme holky a z holek kluky. A já mluvím o tom, že musíme k dětem přistupovat odlišně. A to se dnes vůbec nenosí. A přestože ze stran mnohých psychologů slyším na svoji adresu spoustu negativních recenzí, na druhé straně jsou normální lidé, rodiče, učitelé, kteří rozdíly mezi pohlavím dětí vnímajía jsou vděční za to, že se někdo nebojí to veřejně pojmenovat.
Jak se vám při tak náročné profesi daří relaxovat, oprostit se od náročných věcí, které musíte v ordinaci řešit?
Já jsem co dva týdny na chatě. Vypnu, chodím do přírody, relaxuji se synem, který je velký pohodář a je s ním velká sranda, se ženou jezdíme po výletech. Takže ano, daří se mi to. Snažím se práci věnovat maximálně polovinu pracovního týdne, abych měl právě čas zase dobít baterky.
Text: Ivan Zimmel
Foto: archiv Milana Studničky
