ZUZANA BUBÍLKOVÁ: NEJHORŠÍ JE, KDYŽ ČLOVĚK NEMÁ VLASTNÍ ZÁŽITKY
Říjnový program Kulturního centra VRATISLAVICE 101010 nabídl divákům možnost poslechnout si vyprávění novinářky, moderátorky a komičky Zuzany Bubílkové. Většina z nás si ji pamatuje hlavně z televizních pořadů S politiky netančím, po boku Miloslava Šimka, nebo Politické harašení. Se žurnalistikou začínala ve Slovenském rozhlasu a za svou práci novinářky získala ocenění Českého literárního fondu Novinářská křepelka. Dnes každý den glosuje aktuální dění na televizi A11 a na rádiu Frekvence 1.
Co předcházelo rozhodnutí jít studovat žurnalistiku?
Já jsem už od dětství věděla, že chci být novinářkou. Toužila jsem jezdit autem na reportáže, to jsem měla nakoukané ze starých filmů. Představovala jsem si, že někam přijedu, vylezu z auta, budu mít vysoké podpatky, klobouk, zabouchnu za sebou dveře a zapálím si cigaretu.
Směřovala jste k tomu nějak v dětství?
Ono za komunismu nebylo jak, nebyly žádné školní časopisy, nic. Ale chodila jsem do jednoho dramatického kroužku. Ten vedl muž, který se považoval za velkého spisovatele a dramatika, v praxi se ale nikdy neprosadil. On mi vždycky říkal, že nemám vůbec žádnou perspektivu. Já jsem jeho názoru nedbala - mám dobrou povahu a z ničeho si nic nedělám. Vlastně bych toho pána ještě někdy docela ráda potkala.
Jaká forma zpravodajství je vám nejbližší? Psaný text, televizní nebo rozhlasové zpravodajství?
Myslím, že je užitečné vyzkoušet všechno. Jsem ráda, že jsem začínala v televizním pořadu Pozor zákruta!, což byl deník. To mě naučilo denně makat a chrlit obsah. Horší to měli třeba spolužáci, kteří začínali publikovat někde v měsíčníku, pro ně byl jeden článek záležitost na 14 dní. Bylo to sice náročné, ale mladý člověk si zvykne. Je to stejné jako se sportem, když si zvyknete na určitou zátěž, není problém ji dlouhodobě dodržovat.
Stále jste v takovém zápřahu?
Jsem sice v důchodu, ale pracuji pořád. Ten zvyk je tak silný, že vlastně vůbec nevím, co bych dělala, kdybych nepracovala a nesportovala. Obojí mě udržuje pořád v kondici. Nejhorší je, když člověk ve stáří uvízne mezi lidmi, kteří už jen čekají a nemají svoje zážitky. Sama to vidím na svých rodičích, kterým je 95 a 92. Vždycky čekají, až přijdu a hned se mě zeptají: „Tak co máš nového?“, a mě z toho může trefit šlak. Ale vždycky se snažím uklidnit a říct si, že oni potřebují nějaké novinky.
Jak si nejčastěji a nejradši zjišťujete informace a udržujete se v obraze?
Rozhodně na internetu, přeci nebudu kupovat noviny. Internet a počítače už dávno nejsou žádná výsada mladých. My jsme už v 90. letech museli odevzdávat do redakce zprávy předem, ty se potom vypalovaly na CD.
Zvládnete i práci s nahrávací technikou?
Například denní glosy pro rádio Impuls nahrávám na telefon. To jsem se samozřejmě musela naučit, ale stačí, když mi to někdo ukáže, já si to zapamatuju a pak to dělám. To zvládne úplně každý, jen je potřeba překovat ten odpor.
Proč jste se přesunula z publicistiky do mediálního prostředí?
Po nějaké době mě to už šíleně nebavilo. Všechny jsem znala a věděla jsem, na co se budu ptát, ale i co mi kdo odpoví. Lákalo mě dělat satiru a diváky politikou pobavit. Hledala jsem nějakého partnera a oslovila všechny od Šípa po Svěráka. Všichni mě tehdy poslali za Šimkem. Za ním jsem nakonec ani nedošla, ale když jsem vydala knihu Co kamery neviděly, zazvonil mi v redakci telefon a ozvalo se: „Tady Šimek.“ Byla jsem z toho tak překvapená a vyhrklo ze mě: „Vy ještě žijete?“ a on se začal strašně smát. Začali jsme spolu pracovat a ukázalo se, že nám to dohromady docela jde. Měli jsme pořad na rádiu Frekvence 1 a potom následovalo S politiky netančím. Byla jsem za tu změnu moc ráda, protože v publicistice bych se unudila.
Provázela to nějaká škola mluvení nebo rétoriky?
Velkou část přípravy jsem absolvovala, když jsem dělala ve zpravodajství na Slovenské televizi šéfredaktorku zpravodajství. Připravovali nás na Vysoké škole múzických umění.
Co vám dalo nejvíc zabrat?
Měla jsem problémy s posazením hlasu. To mi ostatně dodnes lidi vytýkají, že mám nepříjemný hlas. Musela jsem si ho neustále snižovat, aby mi nevyjížděl do nepříjemných výšek. Ale zase jsem to nechtěla přehnat, protože k politické satiře se nehodí medový hlas Angeliky. Samozřejmě nás učili i jak správně vázat věty, vyslovovat, jak se tvářit. Jendou jsem zkusila namluvit glosu přesně podle všech pouček a pravidel a z rádia mi ji vrátili, že zním nějak divně, ať to namluvím znovu. Takže nejdůležitější je vytvořit si svůj styl.
Stávalo nebo stává se vám někdy, že vás lidé vnímají spíš jako bavičku než jako seriózní novinářku? Nemrzí vás to?
Občas stává, ale nevadí mi to vůbec. Hlavně si myslím, že dnešní mladí už to vůbec neprožívají a nepamatují si, že jsem novinářka. Navíc, často si mě někdo splete s někým úplně jiným. Odněkud znají obličej, ale nepamatují si odkud. Nedávno mě oslovil bezdomovec v metru: „Já vás odněkud znám, nedělala jste bachařku?“
Je něco, co kvůli pracovnímu nasazení nestíháte a chtěla byste?
Ráda bych se víc věnovala ručním pracím, ale to nestíhám vůbec. A také bych ráda víc sportovala. Chodím do posilovny a běhat. Občas stihnu vyběhnout až pozdě v noci, ale stojí mi to za to.
Jak strávíte konec roku?
Plánuji jet za synem do Ameriky. Mám tam vnučku, kterou jsem ještě ani neviděla. Měla jsem za nimi jet na jaře, ale musela jsem zůstat kvůli zdravotním obtížím rodičů. Teď už je to docela, musím to zaklepat, dobré, tak snad konečně vyrazím.
Text: Jana Ryantová